Za Mlynářem na ranní pokec

Další víkend a já neměl nic v plánu. Teda neměl jsem žádné plány si s kamarády jít zafotit. Potřeboval jsem si odpočinout. Zážitky za poslední tři měsíce potřebují taky odpočinek na zpracování. Nové nepřicházely v úvahu. Šel jsem na ranní pokec k Mlynáři. Sám.


Je zajímavé, jak člověk má tendenci si pořád myslet, že to nejlepší ho čeká někde támhle. Někde támhle daleko. Pravdou je, že občas to nejlepší máme přímo za dveřmi. Úplně jsem zapomněl, že v mé blízkosti se nachází České středohoří. Už nemusím vstávat ve 4:00 ráno. Hodinka navíc se mi hodí, takže v 5:00 vstávačka.


Vydal jsem se ráno na vyhlídku Mlynářův Kříž v Dolních Zálezlech. Spadané listí na zemi. Šustění při každém kroku do kopce. A při slabém světle jste viděli stíny srnek, jak kolem vás probíhají. Vždycky se na chvilku zastavily, jako by vás chtěly pozdravit, a zase běžely. Podzim je tu. Čas trošku zpomalit.


Byl jsem u Mlynáře ještě před východem sluníčka. Sám. Konečně za poslední víkendy sám. Samota je něco, co mi dává možnost navázat zpátky na vnitřní hlas. Ten hlas, který chce pro mě to nejlepší. Taky ten hlas, který mi říká „ty loupáku, že tě to nenapadlo dřív, co? Já ti to říkal…“ Necítím se osamocen, ba naopak. Cítím naprostou harmonii mezi mnou a světem kolem mě. Zase jsem to já. Východové barvy se teprve začaly probouzet a já nepotřebuji ani fotit. Tu nejlepší fotku už totiž mám. Zachytil jsem ji, když jsem se zase našel.


Co mi stačí, abych se znovu setkal s mým, tak dobře známým, já? Modré nebe. Modř na obloze, co mi dává znamení nového dne. Snad mě nikdo neslyšel, když jsem si začal pobrukovat těch 7 slov, které se mě od Itálie drží jako klíště, od Hanky Zagorky: „Je naprosto nezbytnééé, aby nebe bylo blankytnééé…“ :)


Galerie


[FAG id=2209]