Putování v Jetřichovicích a Saském Švýcarsku

Datum: 8.9.2018

Účastníci zájezdu: Simča, Filip, já


Štědrýýý víkend nastal, (2 vteřiny odmlka) štědrýýý víkend nastal, mlhůůů nám přichystal, mlhůůů nám přichystal… Další víkend je tu, ať už počasí mělo být jakýkoliv, chtělo to jít ven. S Filipem jsme si řekli, že bychom si mohli jít zafotit a tak jsme šli. V plánu byl Pollenz a okolí Basteie v Saském Švýcarsku. Jenom Němci nám tři dny před Dnem D předpověděli, že přes noc na Den D mají být přeháňky. Filip tak změnil trasu z Pollenz na Jetřichovice a její vyhlídky a v duchu si začnete říkat, jestli nám ten spolukamarád s foťákem nevyměkl…


Vilémina, Fousáč strážce majáku a Děčínská Fudžijama


Fotit krajinu není žádná prdel, obzvlášť, když to chcete dělat trošku dobře. Je potřeba se dostat na vyvýšené místo, ideálně fotit jí během východu sluníčka, kdy paprsky a teplota sluníčka vám vlijou novou energii do krevníhu oběhu, a to bolí. V září jsou východy ještě brzo. Ten den byl v 6:30. K naší malé skromné výprávě se ještě připojila Simča, která se k nám trmácela až z Prahy. Prý vstávala ve 2:00 a naše časy 3:30 a 5:00! (Filip) se mohly jít zahrabat zpátky do pelechu. Ta ženská je Ďábel!


Cesta z Ústí byla v pohodě. Bylo vidět na silnici a ani dálkáče jste nemuseli zapínat. Jak jste se blížili k městu Děčín, tak padla hotová deka. Prd bylo vidět. Mlhové závoje udeřily! Zapínám stěrače a mlhovky. Měli jsme sraz s Filipem v 5:30 v Jetřichovicích a já se Simčou v 4:45 v Děčíně, protože nevěděla, kde to je. Cesta z Děčína do Jetřichovic už byla horší, jak nám mlha úplně zatemnila cestu. Byla tak hustá, že se dala krájet.


Už jsme začali chápat, proč nám Filip změnil lokaci. Ono po dešti, kdy voda se ještě nestihne úplně vsáknout do země, tak při ránu, kdy se zvedá teplota okolí, se voda po dešti začne vypařovat. A to pořádně! Normálně ranní mlhy jsou lehce při zemi, ale takhle po dešti je to hustý jako obsah nového pytle s rýží. Všude je toho moc. Když nám to vysvětloval Filip, tak to vypadalo, že je v příbuzenském vztahu s Karlou Mráčkovou. Nebyl. Jenom rád sleduje počasí. Tenhle koníček doporučuji si osvojit, když chcete jít štěstí naproti při focení krajin. ;)


V Jetřichovicích jsou dvě vyhlídky – Mariina a Vilemínina vyhlídka. Z parkoviště na jednu z vyhlídek je to docela kopec, jak je to přímá štreka bez serpentýn. Asi v desetině cesty se z nás začaly řinout lehké potůčky potu a tak jsme si se Simčou sundali mikiny a mezitím nám Filip utekl vstříc na vyhlídku. Pro tentokrát aspoň nezabloudím sám, pokud mi neuteče i Simča. Asi po chvíli ho vidíme, jak na nás na rozcestí čeká. „Radši jsem na vás počkal, aby to nevypadalo blbě, že jste mě dohonili.“ Díky, Filipe. :)


Nevím čím to je, ale pořád se mi daří držet třímetrový odstup od skupiny. U jedné křižovatky Filip říká: „Tak už jsme tady.“; já: „Cože, vždyť je h*ovno vidět!“; Filip: „Kecám! :)“ Jak by řekla dnešní mládež, to je mi to ale Prankster! Je to takový šprýmař. Jak si člověk dělá pořád z něčeho prdel, tak už ho ani neberete vážně. Pak vám řekne, že je to fakt hustý a ať se příjdete sem podívat a vy mu už nevěříte ani slovo. „Hai, pojď sem! Je to fakt hustý. To musíš vidět!“ řve na mě Filip. Dorazili jsme na vyhlídku Vilemína a já měl stále třímetrový odstup. Nevěřil jsem mu to, protože jsem viděl pouze siluety Filipa a Simči. Celý ztracený, že se sem člověk trmácí takhle brzo ráno s hladovým žaludkem. Snad ta mlha trošku zmizí…


Došel jsem tam. TYBRĎO, TO JE HUSTÝ! Tak ono tam bylo přece jenom něco vidět. Byla vidět pouze Mariina vyhlídka a v něm Fousáče strážce majáku, jak se schovává v mlze. Sem tam byly vidět nějaké ty vrcholky a jehličnaté stromky. „Dneska by to šlo,“ jak by řekl Honza, který dal dneska přednost fandění triatlonovému závodu. Zatímco jsem byl s Filipem unešený z výhledu, Simča měla úplně jiné problémy. „Kluci, jsem úplně propocená, jako kdybych si právě dala sprchu. Úplně durch. Podívejte!“


2

Východ sluníčka jsme stihli a už jsme věděli, že dnešní ráno už nic nepřekoná. To panorama bylo do slova a do písmene H-U-S-T-Ý, že jsem stál jak stopořenej asi 15 minut. Jako když se vám zjeví Svatá miska rýže a promlouvá vám do duše. Napravo od Mariiny vyhlídky si lze všimnout špičaté hory, Růžovský vrch, která má přezdívku Děčínská Fudžijama.


Saské Švýcarsko – Idagrotte, Kleine Winterberg, Schrammstein


Cestou zpátky na parkoviště jsme se dozvěděli pár zajímavých věcí. Třeba to, jaký je Filip pan učitel influencer. Filip má foto skupinu na fb (link: zde), kde si můžete prohlédnout jeho tvorbu. Jeho krajinářské fotky jsou jako z učebnice pro studenty. Vypadlo z něj, jaké výhody máte jako učitel, chcete-li si rozšířit okruh známostí na sociálních sítích. „S každým novým školním rokem mám jednu novou třídu a to znamená, že mi dá odběr 25 lidí. Učím další 3 třídy a hned je to 4×25 nových followerů.“ Aha, a já si celou dobu myslel, že učitelé jsou nudní páprdové bez facebooku a instagramu. Doba se mění a s ní i učitelé. :) (Ten trapnej pocit, když je váš učitel na sociálních sítích víc cool než jste vy sami…)


Po té mlze nám začalo hezky svítit slunko bez mraků. Filipovi celou dobu vrtalo něco v hlavě a tak se zeptal: „Simčo, jaktože už nechytáš slunce do ruky?“ Simča totiž minulý výlet údajně často chytala sluníčka do škvíry mezi ukazováčkem a palcem. Já jsem se bohužel odtrhl na větší část dne od skupiny, takže jsem toho nebyl svědkem. A na tuhle štiplavou poznámku si Simča teda vytáhla foťák z batohu, ale dílo už nedotáhla do konce. Filip se toho ujmul. Vzal Simči foťák a začal chytat slunce mezi prsty.


Filip: „Hele, podívejte, jak se mi to povedlo.“
já: „Simčo, si moc posilovala ne, že máš takovou pracku?“
Na to mi hned Filip odvětil.
Filip: „Právě že ne, právě že přestala, kdyby tohle někdo viděl, hehe. :D“
Mezitím jí Filip vrátil foťák a Simča si ho uklízela do batohu…
Filip: „Simča má fakt velkou ruku. Dívej se jí na bicák, až bude zvedat batoh. BUM! :D“
Simča: „Jste fakt blbí! :D“


Na parkovišti se už s námi Filip musel na chvilku rozloučit. Musel totiž odvést paní mámu na Liberecko. Večer se k nám ještě připojil na Schrammsteiny. :)


Největší posera v Idagrotte


Je asi 10:00 a do západu sluníčka na nás se Simčou čekalo dobrodružství v Saském Švýcarsku – Idagrotte, Kleine Winterberg a Schrammsteine. To jsme ještě nevěděli, že dostaneme životní lekci. Občas i oběť pro vyšší dobro vám nemusí zaručeně přinést kýžené ovoce…


3

Z Jetřichovic jsme sjeli do Vysoké Lípy, kde jsme měli možnost si obhlédnout místní zámek, ale vzhledem k tomu, jaký nás čekal program, tak jsme rovnou přeskočili kulturní vsuvku a šli jsme na oběd. Jestli je něco, co dokáže pořádně zacpat můj žaludek a dobře přizavírat oční víčka v poměru cena/výkon, tak je to česká kuchyně. Po dezertu, kde jsme se zrakvili porcí ovocných knedlíků s tvarohem posypaný moučkovým cukrem napůl, jsme využili čas na trávení k povídání. Z vlastní zkušenosti můžu říct, ať už tady v ČR, na kurzech v zahraničí, na mezinárodních akcích během studia, že rozhovor jeden na jednoho bylo vždycky to, co se mi zapsalo nejvíce do paměti. Povídali jsme si o zvířatech, stravě až jsme skončili u focení. Simča se fotce začala věnovat teprve nedávno, začátek roku 2018, já květen 2017, tak jsme si jako amatéři rozebírali, proč fotíme a zveřejňujeme naše fotky na sociálních sítích? Jsou to nahromaděné lajky, počet sledujících, které možná ani neznáme, odívání se světu, nebo co je vlastně ten důvod? Abych zkrátil naše filozofování nad tím, proč fotíme, tak je to vzkaz, který bychom skrz fotky chtěli říct. Nevíme zatím co, ale nějak tušíme, že fotka jako taková má neskutečnou moc něco říct, pokud použijeme její médium správně. :)


Po obědě jsme za chvilku dojeli do Saského Švýcarka. Co je vtipný na celém trmácení v pískovcových skalách, tak je to, že celou dobu jdete mírně do kopce a když chcete opravdu něco vidět, tak na vzdálenost 100 m musíte najednou zdolat 100 m výškových. Sem na Idagrotte vedou schody a mají i vlastní jméno – Pekelné Svaté schody o 1000 schodech. Nějaký malý klučina jich napočítal jenom 465 v jednom směru. Asi nepočítal ty pseudo schody. Pomalým a jistým tempem ty schody zdoláte bez větších fyzických újmů na svém těle.


Tady v jeskyni Idagrotte se dá dost vyblbnout a hraní se stíny byla sranda. „Počkej Simčo, až ten Němčour ti odejde ze záběru. Pak ti řeknu tři, dva, jedna, TEĎ!“; „Hai, je to vůbec ono? Já to čekala větší teda.“, „Malé ohniska a perspektiva dělají divy. ;)“ Skalní úkazy byly veliký, ale zase nic extra. Malé ohniska mají tu vlastnost, že to, co je od vás vzdálené, je ještě vzdálenější. Máte-li známý objekt v záběru k porovnání, tak velké věci se tomu díky stávají ještě většími, majestátnějšími. Proto Simča nevěřila, že jsem z velkého komára dokázal nafouknout mega komára. :)


Abyste se dostali k jeskyni Idagrotte, tak musíte překonat půl metrovou úzkou cestu podél pískovce a hned vedle něj je pak útes. Sto metrů nic, jenom volný pád a tvrdá zem. Jiná cesta sem i z něj nevede. Cestou zpátky mi strach poručil, že nemám nikam jít a asi 5 minut jsem stál před tím útesem jak opařenej. Po pár minutách se Simča vrací: „Hai, v pohodě?“ „Jo jasný, jenom jsem zase posranej bez sebe. Všechno mi bude bohužel trvat dvakrát dýl.“ Pak jsme si dělali srandu, že kdybych spadl, tak ať mi prosím zachrání ty nafocené RAWy z rána. „Ty RAWyyy… (Doznívající zvuk mého řvaní, až o zem prásknu. Vydám ze sebe žvatlavý zvuk, jako když zmáčknete docházející kečup z plastové lahve.)“ To se mi směje: „Vím, ještě nezapomeň dodat #vyletzafotkou, #fotkukazdyden. :D“ Strach z výšek se asi nikdy nenaučíte ignorovat na 100 %, ale dá se oblbnout, znáte-li finty. Simča se taky bojí výšek, jenom už je dokáže oblbnout a naučila mě, jak na to. Je třeba se nedívat moc dolů, ani do strany, ale soustředit se jenom co máte před sebou. To je všechno a opravdu to funguje. Bůh ti žehnej, Simčo, a už ty nesmysle se mi jdou o trošku líp než předtím. :)


4 5 6

Všude šrámy na tom Schrammsteine


Západ sluníčka byl 19:21 a z parkoviště vyjít na Schrammstein trvá 50 minut pěší chůzí. Filip se k nám měl večer připojit. Tady vzniklo jedno komunikační nedorozumění – Filip říkal, že cesta trvá hodinu, ale nepočítal s žádnou rezervou. S tou jsme se Simčou počítali, takže podle nás jsme měli být na parkovišti v 17:30, místo 18:30. No, to by bylo jak z filmu bez kazu, kdyby nám od rána všechno vycházelo. V Idagrotte jsme skončili okolo 15:50 a podle našich propočtů jsmě měli asi 30 minut na Kleine Winterberg, abychom tam doběhli, vyškrábali, prohlédli a vrátili se zpátky na parkoviště. Co teď? To nemůžeme za Boha dát. Tak jsme se rozhodli obětovat pro vyšší dobro Kleine Winterberg, abychom byli včas na západ na Schrammsteině…


Když jsme došli dolů na parkoviště, tak voláme Filipovi: „Ahoj Filipe, tak co, stíháš s námi ty Šrámy?“ „Stíhám, podle dohody budu v 18:30 na parkovišti. ;)“ Tak jsme podepsali asi špatnou dohodu nebo si ji pořádně nepřečetli… Nevěřícně jsme se Simčou koukali po sobě, že tohle je přesně rozdíl času, který by nám stačil na navštívení Kleine Winterbergu (KW). Chvíli jsme ještě hledali parkoviště poblíž KW, ale nenašli jsme. Tak jsme zajeli na parkoviště pod Schrammstein a tam jsme si schrupli, než přijel Filip.


Je 18:30 a Filip nikde. Ten den se konal cyklo závod. Nabral zpoždění 30 minut na silnici a byl u nás lehce před sedmou hodinou. Dá se to ještě vůbec stihnout za půl hodiny nahoru? Prý když to pojmeme jako Crossfit trénink, tak stihneme i západ akorát včas. Jak padlo slovo Crossfit, Simča byla jako doma a v tu chvíli nám utekla, že jsme ji už neviděli. S Filipem jsme to dost klusali a i tak jsme jí nestačili. Ta ženská je Ďábel! Ani s nosiči na batohy (novodobé otrokářství, kdy žlutej má svého otroka na nošení nákladu :D) bychom nebyli schopni se jí držet v patách…


Na úplný vrch Schrammstein jsme dorazili asi 20 minut po západu sluníčka, který už byl pod horizontem. Aspoň jsme sledovali tu nafialovělou oblohu a poslouchali Filipa, jak nám vypráví o skrytých pokladech Schrammsteinu. Je nám to ironie života, že se obětujete pro jednu věc, abychom stihli pořádně západ a nakonec ani to nepadlo. Museli jsme se tomu smát. :D Filip měl k tomu trefný motto, který bych nechal tesat do kamene: „Fotka není o tom přijít na fajn místo, vyfotit si to a už se tam nikdy nevrátit. Fotka je o neustálém vracení se na naše oblíbená místa!“ To teda, Filipe. :)


8

Dolů na parkoviště se to jde dvakrát tak déle. Z kopce, po tmě a po žebřících se to jde vždycky pomaleji. Výhoda je, že nevidíte, co máte pod nohama. Strach z výšek se vám najednou rozplyne v té husté černé tmě. Cestou k autu, když se občas podíváte nahoru na oblohu, tak můžete vidět hvězdy mezi stromy. Je to fakt príma zakončit takhle den. Jenom Filip se mě snažil svést z cesty a už se mu to málem i podařilo. Potom by Jack London mohl napsat pokračování Tulák po hvězdách numero II. :D


Závěrem bych chtěl říct…


Že naděje umírá poslední a když se něco nepovede podle našich představ, tak zase taková tragédie to není. Hlavní je věřit v nejlepší možný podmínky a umět se vracet na oblíbená místa. Když jde všechno podle plánu, je to ideál, tak si z celého výletu možná ani nic neodneseme, jak je všechno perfektní. I ty zdánlivě „špatné“ zkušenosti jsou možná ty nejlepší, které se nám můžou přihodit, a na které si rádi společně zavzpomínáme. :)


Stejnak je to o tom si užít ten čas, kdy jsme někde s někým a focení je jenom už třešnička na dortu. Prožít život, který bychom chtěli jednou vyprávět se spolu účástníky zájezdu. :) Tak zase někdy nahoře na Schrammsteině a tentokrát snad už včas. ;)


Galerie


Ty siluety mám nafocené od Simči.


[FAG id=2133]